Aktuality

Pavel Karták (7. 1. 1942 – 23. 1. 2022)

Pavel Karták (7. 1. 1942 – 23. 1. 2022)
Pavla Kartáka jsem do muzejního vzpomínkového kalendária u příležitosti jeho nedávného životního jubilea nezařadila. Byla jsem přesvědčena, že dojde k odloženému zahájení výstavy Stříbrný advent, původně plánovanému na 27. listopadu 2021, na které se podílel. Nedošlo. Pavel si to vybral jinak.
Sochař a malíř Pavel Karták patřil k teplické výtvarné scéně přes půl století. Vystudoval kamenosochařství  na Uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti v letech 1964–1968 a poté zahájil studia také  na pražské Akademii výtvarných umění, která však nedokončil. Ale sochařině se věnoval dál. V soukromí i veřejně. V Ústeckém kraji je s jeho jménem spojeno mnoho veřejných realizací. Sochařské práce vystavoval od roku 1969, ve kterém se zúčastnil v teplickém muzeu jednoho z posledních věhlasných teplických výtvarných salonů. V následujících desetiletích vystavoval především spolu se svou ženou a od roku 1991 rovněž na kolektivních výstavách Svazu českých výtvarných umělců. První samostatné výstavy plastik a kreseb uspořádal v roce 1986 v Oseku a Malé zámecké galerii v Teplicích. 
Po roce 2000 se Pavel Karták intenzivně věnoval také malbě, jejíž premiérovou prezentaci spojil opět s teplickým muzeem. Po dlouhém přemlouvání svolil v roce 2004 ke komorní výstavě s názvem Pozdě, ale přece…To proto, že jsme mu ji uspořádali k šedesátým narozeninám o dva roky později a také proto, že byla věnovaná především obrazům a Pavel se tak veřejně přiznal ke své lásce k malbě, kterou chtěl kdysi dávno studovat. Však také nejstarší vystavená malba byla z jeho dětství. 
S humorem sobě vlastním si tehdy přál využít prostor románské krypty. S pokorným přiznáváním a přijímáním konečnosti jsme se u Pavla setkávali často. Také v názvu druhé autorské výstavy v našem muzeu, která se konala na podzim roku 2012 s názvem Kruh se uzavírá…
Retrospektivní výstava uspořádaná k jeho sedmdesátým narozeninám byla jakýmsi velkým pohledem do jeho vnitřního světa. Sochařské portréty jeho blízkých, ale také jím obdivovaných osobností, doplnily malby s odezvou emocionálního baroka, které tak miloval. Jednu z dynamických maleb tehdy Pavel Karták věnoval do muzejních sbírek.
Nerozlučnou životní i uměleckou dvojici tvořil víc než půl století se svou ženou Alenou Kartákovou. Spolu vytvořili tradici teplických adventních výstav, kterou chtěli zakončit dvacátou pátou prezentací. Věřím tomu, že se odložená výstava uskuteční. Pozdě, ale přece… tak jak jsme si u Pavla koneckonců už zvykli. Bez něj, ale přece jen s ním. Vzpomínka na laskavého bručouna, tichého rebela, vášnivého milovníka krásného umění všeho druhu a skromného snílka pokorně užívajícího svého talentu bude přítomná vždycky.
Bohuslava Chleborádová, 9. 2. 2022

Z úvodní řeči na vernisáži výstavy Kruh se uzavírá…, konané ve dnech 18.10. – 18. 11. 2012
Retrospektivní přehlídka více než šedesáti obrazů, plastik a kreseb prezentuje práce Pavla Kartáka z let 1969–2012. Nejde o díla určená pro veřejný prostor, ale o díla, kterými nás pouští do svého takřka intimního prostředí. Do kruhu svého nitra. Na jeho počátku stojí pískovcová Hlava filosofa z roku 1969, kterou vystavil na tehdejším slavném teplickém Salonu výtvarných umělců v teplickém muzeu. Ve stejném místě jako vystavuje nyní.
Další „hlavy – portréty“ jsou zaměřeny na nebližší členy rodiny nebo přátele, na jím obdivované známé osobnosti i obličeje, které Pavla Kartáka „jen tak“ zaujaly. Ale také na „hlavy s vnitřním i vnějším výrazem“, kterými pro něj jsou hlavy šašků a herců. Portréty jsou doplněny figurami řešícími základní sochařské otázky pohybu, stability, světla nebo prostoru. Jsou-li portréty v rozličných materiálech tvořeny až se starosvětskou ukázněností, figury jsou ovládány barokní dynamikou a neklidem.
Na konci dosud neuzavřeného kruhu sochařských děl se nachází „hlava“ Emilie Marty, hlavní postavy hry Karla Čapka Věc Makropulos, inspirovaná portrétem Soni Červené. V symbolickém souznění otázky uzavírání kruhu a otázky tíhy nesmrtelnosti, v kruhu nekonečně otevřeném.
S plastikami korespondují studijní kresby převážně z osmdesátých let 20. století, ve kterých u Pavla Kartáka sochařská erudice převažovala a myšlenky na malířskou tvorbu byly velmi vzdálené, ačkoliv studovat malířství chtěl již v mládí. Studia sice zaměřil na sochařství, ale díky skryté rebelské podstatě své povahy, je zakončil revoltujícím, předčasným odchodem z pražské Akademie. Sochařství se naštěstí věnoval i po té, ale malbou se začal intenzivně zabývat až v posledním desetiletí.    
Monumentální díla inspirovaná zejména severočeskou a jihočeskou krajinou nezapřou sochařské cítění prostoru, světla i barvy. Dominujícím prvkem je neuchopitelná dynamika  oblaků, jejich tvary, barvy a plasticita  prohlubují hloubku malby, která nás vtahuje a láká zažívat stejné pocity obdivu, touhy i pokory jako autora samotného. K zobrazení svých dojmů z přírody používá  netradiční složení barevné pasty a malbu doplňuje  masivními dřevěnými rámy, které zaručují autorovi osobitost a nezaměnitelnost.
Pavel Karták se drží, jak sám říká, konzervativního, tradičního způsobu vyjadřování, který se vlastní invencí a přístupem snaží rozvíjet. Způsobu pro diváka svou současností však nepochybně velmi přitažlivého a dynamickým nábojem i překvapivého. Nepředkládá sice tvoření osvobozené od reálného tvaru, ale ani tím neupírá svobodu divákova vnímání.
Nakolik se je Pavel Karták schopen od reality ještě odpoutat a nebo ji pokorně po svém zpracovat můžete posoudit sami ve velkém výstavním sále teplického muzea.
Bohuslava Chleborádová, Teplice  17. 10. 2012

Pavel Karták - curriculum vitae