Aktuality

Měsíc leden na Teplicku ve znamení ukrutných vražd

Před rokem jsme uveřejnili článek, který pojednával o brutální vraždě, spáchané v noci ze 7. na 8. ledna 1862 v Zabrušanech. Eduard Rodewald tehdy zabil svou manželku, nevlastní dceru a čtyři vlastní děti. Obdobný zločin se odehrál o více než šedesát let později v Proseticích.
Vražda neobvyklé brutality vzbudila v Teplicích a okolí velké pozdvižení. Zpráva o ní se mezi lidmi šířila bleskovou rychlostí. Dne 18. ledna 1927 zavraždil devětatřicetiletý Karl Wieländer ve spánku svou manželku a tři syny ve věku 9, 8 a 4 roky. K zločinu došlo na okraji Prosetic, v tehdejším Claryovském hospodářském dvoře, který byl spolu s dalšími dvěma hospodářskými dvory pronajat Severočeskému cukrovarnickému průmyslu (objekt se nacházel v prostoru dnešní Dvorské ulice). Wieländer byl vrchním správcem těchto tří dvorů a byl považován za schopného odborníka.
V areálu dvora stál přízemní domek, v němž se vedle malé kanceláře nacházelo i jednoduše zařízené obydlí správce a jeho rodiny – manželky Margarety (byla dcerou vrchnostenského rady Waldemara Sprongla, bývalého ředitele šlechtického ženského dobročinného ústavu v Praze, toho času žijícího ve Vídni) a tří synů – školáků Konrada a Karla a malého čtyřletého Otta.
V osudný den přišel Wieländer domů zcela střízlivý kolem půl dvanácté v noci. Předpokládá se, že brzy nato přikročil k nešťastnému činu. Oběma starším hochům Konradovi a Karlovi podřízl hrdlo poté, co je dříve omráčil údery kladivem a škrcením. Svou ženu a nejmladšího syna Otta škrtil a posléze je zastřelil. Podle údajů z dobového tisku se následně pokusil oběsit, hák se mu ze dveří ale utrhl, načež se sprovodil ze světa výstřelem z Browningu do pravého spánku. V matričním záznamu je však uvedena jako příčina jeho smrti sebevražda oběšením.
Před činem nevykazoval Wieländer žádné zvláštní změny chování a věnoval se klidně své práci. Stěžoval si na bolesti hlavy a měl obavy z možné chřipky. Odešel z bytu s tím, že si jde do Teplic obstarat léky. Po návratu domů potkal ještě jednu ženu, zaměstnanou ve dvoře, předal jí nějaké pokyny a poté se odebral do svého bytu. Kolem šesté hodiny ráno přišla do bytu chůva Anna Weidlichová, která spala v podkrovní světnici a sešla se tam také s posluhovačkou. Zpočátku si nevšimly ničeho nápadného, neboť jejich zaměstnavatel obvykle v tuto dobu ještě spal. A když viděly na kuchyňském stole ležet zakrvácený nůž a rovněž krví potřísněné kladivo, myslely si, že musel Wieländer během noci provést nucenou porážku nějakého zvířete. V pokoji ale spatřily hrůznou scénu. V ložnici našli mrtvou Wieländerovu manželku, dvaatřicetiletou Margaretu a jejího čtyřletého synka a dva starší chlapce pak v dětském pokoji. Po pokojích pobíhal malý jezevčík. V další místnosti leželo tělo Karla Wieländera.
Podle vyjádření svého šéfa a svých spolupracovníků byl Wieländer muž jemné mysli, přátelský, ke svým podřízeným upřímný a všude respektovaný. Jak mohl tento muž učinit tak fatální rozhodnutí a jak mu muselo být ve dnech či dokonce v hodinách před činem? Co tomuto muži vložilo do rukou provaz, kladivo a nůž, aby se zbavil celé své jistě milované rodiny a poté se sám sprovodil ze světa? Snad jen nervové zhroucení a totální selhání síly vůle. S jakou chladnokrevností a s použitím fyzické síly musel systematicky, jednomu po druhém, připravit tak strašný konec.
Wieländer zanechal několik dopisů, z nichž vyplynulo, že svůj čin předem zvážil a skutek provedl v plném vědomí. Důvodem byla patrně rozvrácená finanční situace.
V dopise, adresovaném svému šéfovi uvedl: Odpusťte mi, že jsem Vám udělal nepříjemnosti. Nemohl jsem již dál, a proto jsem to skoncoval. Manželka nic netušila a mé děti jsem nechtěl zanechat v hanbě a bídě. Svět je zapomnětlivý a za 14 dní by si na to nikdo nevzpomněl, proto je konec s hrůzou lepší než hrůza bez konce. Nevím, jak se to stalo. Vypůjčil jsem si peníze od různých lidí, aniž bych je potřeboval a aniž bych věděl, kam jsem je dal. Přišlo mi, jako bych byl nucen si půjčovat. Několikrát jsem chtěl jít k advokátovi, ale vždy mě něco táhlo zpátky. Hnalo mě to do kavárny a tam jsem seděl často od 3 do 8 hodin večer u kávy a prohlížel si lidi, aniž by mi to působilo radost. Nemohl jsem dál. Je však jisté, že jsem peníze nepotřeboval ani pro sebe, ani pro svou rodinu. Moje žena byla pilná a skromná, pro sebe jsem si kupoval knižní materiál. Hledal jsem stále odpověď na otázku, kam ty peníze šly, ale nic mne nenapadlo. Zkoušel jsem vše, abych se zachránil, ale marně. Proto tato strašná likvidace. Všichni, kdo mě znají, nebudou věřit, neboť jsem byl vždy pořádný chlapec, čestný a skromný a dostal jsem se tak daleko. Měl jsem Vás velmi rád a děkuji Vám za vše dobré, co jste mně a mé rodině udělal. Prosím o vyplacení pohřebného a o splatné poplatky na dovolenou. Přeji Vám vše dobré, zdraví a štěstí a naposledy Vás zdravím jako Váš vděčný vrchní správce Wieländer.
Potřebné instrukce předal také správci Kräuplovi v dalším dopise: Zatelefonujte četníkům na číslo 465 a oznamte, co se stalo. Zavolejte panu řediteli. Řekněte mu, že jsem zemřel, pokud možno šetrně, aby se příliš nerozčílil a něco se mu nestalo. Uvědomte účetního. Propusťte slečnu i služebnou Duškovou a vyrovnejte se s nimi na platě. Informujte úřady, že já a moji příbuzní, tedy manželka a tři kluci mají být převezeni do Mostu ke zpopelnění. O tomtéž informujte mé příbuzné, mého bratra Wenzla do Lovosic a pana ředitele Heimanna do Mostu, mého švagra Hanse Sprongla, mého tchána, radu velkostatku Sprongla. Dbejte, aby drůbež byla krmena až do prodeje. Oba mladé psy dejte dobrým lidem, musí ale ještě chvíli zůstat u matky. Fenu si může vzít paní Roblová, pokud bude chtít. Pohlídejte také, aby cukr, který je v bednách na půdě, nebyl odcizen. Dr. Korff z Krupské ulice pak zařídí prodej nábytku a dá věci do pořádku. Děkuji Vám a přeji Vám vše dobré!
Kromě těchto zanechal ještě další dopisy bližším přátelům a známým, jejichž obsah zůstal soukromý.
Pohřeb obětí se konal 22. ledna 1927 na Šanovském hřbitově (dnes je to hřbitov v Bystřanech) za účasti tisíců lidí. Mezi smutečními hosty byli kromě blízkých příbuzných také starosta Teplic-Šanova Julius Hirsch s místostarostou Fleischerem, úředníci Claryovské správy nemovitostí a lesního hospodářství a Severočeského cukrovarnického průmyslu. Po obřadu byly pozůstatky matky a jejích synů uloženy do společného hrobu. Náhrobek ve tvaru kříže z leštěného mramoru s pískovcovým podstavcem zhotovila později firma architekta Josefa Seicheho. Karl Wieländer byl podle svého přání zpopelněn v mosteckém krematoriu a jeho popel byl poté uložen do rodinného hrobu.
Pokud srovnáme oba vražedné skutky – Rodewaldův v Zabrušanech a Wieländerův v Proseticích, zjistíme, že vykazovaly podobné rysy, souvislosti i důvody. Vrahem byl v obou případech otec rodiny, řádně pracující, se snahou rodinu zabezpečit. Náhlá změna pak způsobila jejich časté odchody z domova, pozdní příchody, návštěvy hostinců (ovšem nikoliv kvůli popíjení alkoholu), lehkomyslné utrácení peněz a neodůvodněné zadlužování. Oba měli zálibu v knihách. Jejich manželky byly líčeny jako pilné a skromné. Činy působily jako sebestředné jednání pachatele s odůvodněním, že své oběti usmrcením vlastně zachraňují od života v hanbě. A oba zanechali jakési moto svého činu, ať již na místě vraždy nebo v dopise na rozloučenou. Vzkaz Rodewalda zněl Dluh a nouze jsou smrt a Wieländera Konec s hrůzou je lepší než hrůza bez konce.
Rozdílné však bylo pohlížení na pachatele ze strany veřejnosti. Rodewald byl líčen jako nelidská stvůra, kdežto Wieländer jako zoufalý člověk. Roli v tomto rozdílném náhledu mohlo hrát odlišné sociální postavení obou vrahů a skutečnost, že Wieländer sám ukončil svůj život, ale Rodewald to nedokázal a během soudního líčení vyplouvaly na povrch všechny drastické detaily činu.
Není lehké číst a ovšem ani psát o takovýchto hrůzných událostech. Osudy nevinných obětí těchto činů se mohou vkrádat do našich myšlenek, my jim však můžeme i po dlouhých letech věnovat alespoň tichou vzpomínku.
Pavlína Boušková
Zdroje:
Stadt und Kreis Teplitz-Schönau: Unsere unvergessene Heimat, Frankfurt am Main 1994, s. 684
Teplitz-Schönauer Anzeiger, č. 14, 19. 1. 1927, s. 5-6
Teplitz-Schönauer Anzeiger, č. 15, 20. 1. 1927, s. 5
Teplitz-Schönauer Anzeiger, č. 16, 21. 1. 1927, s. 5-6
Teplitz-Schönauer Anzeiger, č. 18, 23. 1. 1927, s. 6
SOA Litoměřice – SOkA Teplice, AMT, Šanovský hřbitov, K 97, i. Č. 1500
http://vademecum.soalitomerice.cz/vademecum/permalink?