Aktuality

Konec II. světové války na Teplicku

Jaro roku 1945 se v Teplících neslo ve znamení nervozity před blížícím se koncem války. Bombardování, které ozařovalo noční oblohu, společně s utečenci, kteří do Teplic přibyli a byli ubytováni v lázeňských domech, hotelích, školách a tělocvičnách připomínali obyvatelům města neblahý osud, který je může po prohrané válce potkat. Dalším mementem se staly tzv. pochody smrti. Zajatci z koncentračních a zajateckých táborů byli narychlo přesouvání před blížící se frontou a to v otřesných podmínkách vlakem, popř. pěšky. Trasa přesunů byla plánována i přes Teplicko. Oběti těchto pochodů často umíraly vysílením, hladem, zimou, či na nemoci spojené s dlouhodobým týráním. Slabí jedinci byli často zastřeleni nebo ubiti na místě. Na 313 obětí takového pochodu je pohřbeno u kostela sv. Prokopa v Krupce. Jedná se o vězně, kteří byli na čas odstaveni ve vlaku na bohosudovském nádraží. Oběti dalšího pochodu jsou pohřbeny ve Fojtovicích, kde bylo po válce exhumováno a pohřbeno na 59 obětí blíže nezjištěného pochodu smrti z Německa. Stejně tak oběti najdeme na hřbitově ve Rtyni nad Bílinou, kde jsou mimo jiné pohřbeni i vězni z nedalekého tábora ve Velvětech, kde byli využívání k práci v muniční továrně spadající pod koncentrační tábor Flossenbürg.
Němečtí vojenští velitelé nehodlali Teplice odevzdat bez boje. V Teplicích bylo dáno 250 mužů teplické Stadtwacht (městské stráže, pomocné bezpečnostní jednotky) k dispozici Volksturmu (poslední branné rezervě německé říše). V lednu pak pro nedostatek finančních prostředků byla na jejich výstroj a výzbroj uspořádána „sbírka národní oběti“. V březnu 1945 byly pak aktivizovány síly Freikorps. Do výcvikového tábora v Hohenfeldu u Bayreuthu dorazilo i 10 příslušníků z Teplic. Tyto jednotky měly za úkol udržet frontovou linii neporušenou a to i za cenu střelby na ustupující německé vojáky. Jejich cílem bylo provádění záškodnických akcí ve spojenci obsazených územích. Podobné úkoly měla rovněž německá teroristická organizace Werwolf. V Teplicích se v dubnu pořádala pro vybraných 72 členů SA tajná schůzka, kde byli účastníci seznámeni s cílem této teroristické skupiny a dá se tak předpokládat, že tato buňka měla na Teplicku operovat.
Území Teplicka tak bylo z hlediska německého obyvatelstva již plně mobilizováno. Vyhrocenou situaci mezi civilním obyvatelstvem, která se šířila s postupujícími zprávami o blížící se sovětské armádě, se nepodařilo uklidnit ani okresnímu vedení NSDAP v čele s novým vedoucím Ludwigem Prachtlem, z části také proto, že jeho předchůdce ve funkci Hubert Pfeifer utekl do Německa již v listopadu 1944 i s celou rodinou. Další útěk funkcionářů NSDAP byl zaznamenán poté, co v Duxer Zeitung vyšla zpráva z 2. května 1945 o smrti Adolfa Hitlera.
Z lázeňského města se tak stalo město připravené k boji. Protitankové zátarasy byly vybudovány v ulici Pod Doubravkou a proti Červenému kostelu v Trnovanech. Barikády pak vyrostly na Zámeckém náměstí, v Zelené, Dubské a Pražské ulici. Počátkem května sovětské bombardování zničilo část židovské čtvrti. V ulici Na Hrázi byly postaveny tanky obsazené příslušníky SS, kteří stříleli do domů, kde byly vyvěšovány bílé vlajky a prostěradla. Příslušníci SS pak vyvlékali jejich obyvatele a stříleli je jako zrádce. V Trnovanech se ustanovila pohotovostní četa z českých občanů a antifašistů o síle 200 mužů, kteří bojovali proti německým tankům blížícím se od Ústí nad Labem. Zároveň pak v Trnovanech obsadili úřad i policejní stanici a zabránili vyrabování skladu v Zemské ulici. Odpoledne kolem 16. hodiny 8. května se v budově teplického okresního soudu sešlo 29 českých občanů z Teplic, Řetenic a Trnovan a ustanovili revoluční národní výbor v čele s Bohumilem Lámošem. Navečer pak Teplicemi projely první tanky Rudé armády směrem na Prahu. Následujícího dne dorazily ruské tankové jednotky pod vedením Ivana Sergejeviče Vagonova do Teplic a vojensky je obsadily.
Podobně napjatá atmosféra jako v Teplicích vládla i v nedalekém Duchcově, přes jehož území ustupovaly jednotky německé armády směrem k Žatci do amerického zajetí. Již večer 7. května nenastoupily do okolních dolů ke sfárání noční směny v očekávání následujících událostí. Po Duchcově byly distribuovány národní vlajky a letáky, které byly v předstihu připraveny především Josefem Skalníkem a Vladislavem Koláttorem. Josef Skalník byl také zvolen předsedou duchcovského národního výboru, zatímco předsedou okresního národního výboru se stal František Dientsbier. Ráno 8. května došlo ze strany národního výboru k obsazení policejní stanice, pošty a správy města. Převzato bylo také nádraží a úřad zemského rady, který sídlil na zámku. V domě U Slunce byla zbudována provizorní kuchyň pro osvoboditele.  Ti do Duchcova vstoupili v odpoledních hodinách. Bez větších obtíží zničili zátarasy z odstavených vozidel na křižovatce Osecké a Teplické ulice a následně pokračovali dále. Definitivně byl Duchcov obsazen Duchcov Rudou armádou následující den, kdy také došlo ke střelbě do oslavujících vojáků na dnešním náměstí Republiky. Jako domnělé stanoviště nepřátel byl ostřelován kostel Zvěstování Panny Marie. Kostel byl poškozen výstřely a jeho interiér byl zapálen. Od střechy kostela přešel požár i na střechu zámku, kde shořela řada historických písemností. Požár byl uhašen až v pozdních večerních hodinách.
Zdroj:
Kilián Jan (ed.) a kol., Teplice. Praha 2015.
Wolf Jiří (ed.) a kol., Duchcov. Praha 2013.