Aktuality

90 let od katastrofy na dole Nelson III

Důl Nelson na hnědé uhlí byl vybudován v roce 1876 v Oseku v blízkosti nádraží duchcovsko-podmokelské dráhy anglickou těžařskou společností, založenou Williamem Refeenem. Své pojmenování získal podle britského admirála napoleonských válek.
Ve středu 3. ledna 1934 v 16 hodin 45 minut došlo na dole Nelson III. k obrovské katastrofě, která si vyžádala 142 obětí. Výbuch uhelného prachu poškodil těžní věže a zdemoloval třídírnu uhlí, strojírnu i správní budovu. Trosky zcela zasypaly vstup do jámy. V okamžiku exploze byla pod zemí celá odpolední směna. Na místo neštěstí se brzy dostavily záchranné sbory nejen z dolu Nelson, ale i z okolních dolů a hasičské oddíly z celého duchcovského okresu. Vyděšení lidé z okolí se sbíhali k místu exploze, mezi nimi ženy horníků z odpolední směny. Kolem šesté hodiny se objevili čtyři živí havíři, kteří unikli větrnou jámou Nelson VII. Záchranáři provedli několik pokusů o sestup do větracích jam, avšak jedovaté důlní plyny znemožňovaly další záchranné práce. Do podzemí se k večeru nakonec dostalo záchranné mužstvo z dolu Alexander, vybavené kyslíkovými maskami. Celou noc pak sjížděli další horníci do šachty VIII a o půl čtvrté ráno se jim podařilo proniknout do dolu Nelson III.  Vynesli 11 mrtvých, další dva lidé zahynuli v troskách důlních budov.
Trvající požár mohl způsobit další exploze, a proto musel být následující den důl Nelson III s odbočkou Nelson VIII včetně 129 obětí z řad horníků z bezpečnostních důvodů zazděn. O dva dny později došlo k dalším výbuchům. Bylo jasné, že nikdo nemohl přežít. Většina horníků zemřela otravou oxidem uhelnatým, někteří silou výbuchu a ohně.
Ještě v den exploze přijeli do Oseka zástupci vlády – ministr veřejných prací Jan Dostálek, ministr vnitra Jan Černý a následujícího dne i předseda vlády Jan Malypetr s ministrem sociální péče Ludwigem Czechem. Dostavil se také předseda Senátu Národního shromáždění František Soukup, řada poslanců, zástupců odborových organizací a báňských úřadů. Byla jmenována vyšetřující komise, složená z báňských odborníků a znalců. Zjistilo se, že katastrofa nenastala nepředvídatelnou živelní pohromou, ale šlo o výbuch špatně uskladněného a neodklízeného uhelného prachu vznětem požárních plynů, jemuž bylo možné vhodnými opatřeními zabránit. Důl Nelson III. totiž nebyl považován za nebezpečný z hlediska možného výbuchu, i když se tam vyskytovaly zápary a požářiště. Avšak po zavedení nové dopravní technologie pomocí nátřasných žlabů se extrémně zvýšila produkce uhelného prachu, který byl nedostatečně zkrápěn. Na výstražné signály, že něco není úplně v pořádku, nebylo reflektováno. Ze své funkce byl odvolán přednosta revírního báňského úřadu v Mostě Karel Jůzl a byl zatčen vedoucí inženýr dolu Nelson III. Stephan Beisser.
Nelsonská tragédie vyvolala nebývalý ohlas nejen v Čechách, ale i v zahraničí. Proběhly protestní demonstrace a stávky horníků. Areál šachty musel být hlídán desítkami četníků.
Dne 8. ledna 1934 se konal v Oseku pohřeb 13 obětí nelsonské katastrofy (129 ostatních mrtvých zatím zůstalo pohřbeno v zazděných hlubinách dolu). Rakve s ostatky byly z márnice oseckého hřbitova přeneseny na katafalk na nádvoří cisterciáckého kláštera, kde proběhl církevní obřad. Poté šel pohřební průvod za zvuku zvonů a sirén mezi tisícihlavým špalírem na osecký hřbitov. Mezi oficiálními účastníky pohřbu byli i zástupci vlády. Odhadem bylo na pohřbu přítomno 60 až 80 tisíc lidí z celé republiky. Téhož dne byli ještě zatčeni ústřední ředitel Mostecké uhelné společnosti Hermann Löcker, báňský ředitel Vilém Karlík a pět zodpovědných pracovníků z dolu Nelson.
Na Duchcovsku se v dolech na znamení smutku ten den nepracovalo. Též Praha vzdala poslední čest obětem na Nelsonu, ve tři hodiny odpoledne byla rozžata všechna uliční světla a doprava byla na hodinu zastavena. Ve prospěch pozůstalých byly organizovány sbírky mezi jednotlivci i mezi institucemi. Solidárnost byla obrovská. Po obětech zůstalo 128 vdov a 266 sirotků. Přesto situace pozůstalých nebyla dobrá, a tak hornické vdovy již 
19. ledna na Nelsonu demonstrovaly za proplacení mzdy po svých zemřelých mužích, po dalších neúspěšných protestních akcích se 27. března odebraly k parlamentu do Prahy. Teprve 28. dubna rozhodla vláda o rozdělení sbírky, čítající 3 300 000 korun, mezi pozůstalé. Třetina byla vyplacena v hotovosti, zbylé dvě třetiny uloženy sirotkům na vkladní knížky.
Dne 28. června 1934 došlo na Nelsonu III. k dalšímu výbuchu nahromaděných plynů při otevírání zazděného dolu, při němž přišli o život dva havíři. Počet obětí tak stoupl na 144 osob.
Mostecká uhelná společnost se stále zdráhala vyplatit vdovám dlužnou mzdu po havířích. V zazděném dole totiž dosud zůstávala těla 104 havířů. Vdovy podaly na společnost žalobu, ta však byla zamítnuta. Mezitím probíhaly vyprošťovací práce a ostatky mrtvých byly postupně vyzvedávány. To trvalo více než čtyři roky, poslední tělo bylo vyneseno koncem února roku 1938. Stejnou dobu bez úspěchu usilovaly pozůstalé ženy o odškodnění několika žalobami. Soud vznesl závěrečný verdikt těsně před okupací československého pohraničí. Jako příčinu katastrofy stanovil explozi uhelného prachu, vyvolanou výbuchem požárních plynů a způsobenou vyšší mocí. Za havárii nebyl nikdo osobně uznán vinným.
Škody způsobené explozí byly tak obrovské, že provoz na dole Nelson mohl být obnoven až v roce 1941, kdy byl přičleněn k dolu Alexander.
Pavlína Boušková