Příspěvek k dějinám knihovny cisterciáckého kláštera v Oseku

Na konci dvanáctého století, v době založení kláštera v Oseku, se síť více jak 500 klášterů cisterciáckého řádu rozprostírala po celé Evropě. Zakladatelem řádu byl Robert z Molesme, ale duchovní a vůdčí osobností se stal v první polovině dvanáctého století Bernard z Clairvaux. Název získal řád podle svého prvního kláštera v Citeaux v jižní Francii. Impulsem pro vznik tohoto řádu byla snaha důsledným dodržováním regulí Benedikta z Nurie, zakladatele benediktinského řádu, dosáhnout očisty řeholního života a návratu k jeho ideálům. Nemalou roli sehrál řád svou misijní a kolonizační činností v zemích, kde budoval své kláštery.
Založením kláštera v Sedleci u Kutné Hory roku 1142 pronikl cisterciácký řád do českých zemí. Během 12. a 13. století vznikly postupně kláštery v Plasích, Nepomuku, Velehradu, Tišnově, Žďáru nad Sázavou, Vyšším Brodu, Zlaté Koruně, a další, které sehrály důležitou roli v hospodářském, politickém i kulturním životě českého státu.
Do Oseka přesídlili první řeholníci v letech 1197 až 1199 z Mašťova u Kadaně, kam přišli roku 1192 z Valdsas v Horní Falci. Na osecké panství je pozval velmož Slávek, předek pánů z Riesenburka, významná osobnost českého královského dvora. Oseckým řeholníkům daroval řadu příjmů a vesnic.
Knihovna s barokním mobiliářem se nachází v jižním křídle prelatury, pocházející z období velké přestavby celého areálu kláštera na přelomu 17. a 18. století. Barokní sál upoutá pozornost nejen svou výzdobou, ale i účelným sestavením knihoven, které v přízemí tvoří kolem tří stěn chodbu a nad ní ochoz s další řadou knihovních skříní. Galerie je zdobena čtyřmi obrazy a čtyřmi plastikami světců, mezi nimiž nalezneme i vyobrazení sv. Bernarda, duchovního tvůrce cisterciáckého řádu. Na velký sál navazuje nižší klenutý, nad kterým se podle starých plánů kláštera nacházely pracovny knihovníků. Výzdobou a barevností, škálou zlata, bílé, žluté a zelené barvy zapůsobí i dnes dojmem, kterého si tvůrci byli vědomi, jak dokládá latinský nápis nad hlavním vchodem do sálu „NON SPECTACULO SED USUI“ (Ne k podívání, ale k užívání).
Barokní sálová knihovna z roku 1725 není jedinou podobou klášterní knihovny cisterciáků v Oseku. Její vznik a vývoj spíše tušíme na základě faktů a srovnání. Stanovy cisterciáckého řádu předepisovaly svým příslušníkům těžkou fyzickou práci, ale pamatováno bylo i na četbu v ranních hodinách a v době odpočinku, spotřeba knih byla veliká. Písaři byli osvobozeni od polních prací. Písařské dílny (skriptoria), zřizované při klášterech, zhotovovaly nákladné rukopisy buď pro potřebu vlastního kláštera nebo na objednávku jiných institucí, panovníka a významných osobností. Zhotovení bible pro žďárský cisterciácký klášter mnichem Rudgerem¹ z Oseka na objednávku žďárského opata a spoluzakladatelky Sibyly² ve 13. století, připouští možnou existenci obdobné písařské dílny v oseckém klášteře.
Latinské přísloví „Claustrum sine armaria quasi castrum sine armanentarium“ (Klášter bez knihovny je jako hrad bez zbrojnice), rozšířené v Evropě od 12. století plně vystihovalo nezbytnost přítomnosti knihy v životě řeholní společnosti. S příchodem prvních mnichů na místo nově zakládaného kláštera se dostávaly také nezbytné liturgické knihy. Bible, misály a breviáře byly první rukopisy, které se přinášely do nového kláštera. Soustředění knih na jediném místě nebo v samostatné místnosti bylo obvykle výsledkem delšího vývoje. Na rukopisy, jež sloužily k bohoslužbě, se pohlíželo ve středověku jako na drahocennosti. Uchovávaly se proto na bezpečném místě společně s cennostmi v truhlách a skřínkách poblíž hlavního oltáře chrámu, v apsidě chóru nebo refektáři, později v samostatných místnostech, zvaných armarium³ (skříň, pokladna, přeneseně knihovna). Podle uspořádání cisterciáckých klášterů obecně a na základě posledních výzkumů sloužila v Oseku jako armarium pravděpodobně komora při severním boku kapitulní síně. V této síni umístěný gotický kamenný čtenářský pult podnes připomíná význam záznamu lidské myšlenky pro život řádové pospolitosti.
Dokladem existence klášterní knihovny již ve středověku jsou původní provenienční zápisy v některých rukopisech z Oseka ze 14. a 15. století, jak uvádí ve svém soupisu osecký knihovník kláštera Bernhard Wohlmann. Rozšiřování bohoslužebné, misijní a učitelské činnosti a rozvoj scholastiky si vynutil v klášterech nový typ gotické studijní knihovny s prostorem pro větší množství rukopisů a od 15. století i tištěných knih. Knihy se ukládaly na čtenářské pulty, případně do polic nad nimi, k pultům byly knihy jako ochrana před zcizením připoutávány řetězy – knihy připoutané (libri catenati). O případné přeměně osecké knihovny z malé sbírky typu pokladnicové knihovny do podoby gotické pultové knihovny svědčí přítomnost tzv. libri catenati z 15. století v jejích fondech (Petrus Barthorius: Bibliae moralis, Strassburg 1473, 0i 29, F 5; Simon de Cassia: Expositio super totum corpus evangeliorum, Strassburg asi 1485, F 3).
Katastrofy, zejména válečné, přispěly k tomu, že se sbírka knih ze středověku nedochovala po staletí beze škod a ztrát. Nedlouho po založení kláštera vyplenilo vojsko mladého Přemysla Otakara II., jenž se vzbouřil proti otci králi Václavu II., roku 1248 klášterní budovy, po svém nástupu však škody opatství vynahradil. V husitských válkách obsadili klášter roku 1421 husité a roku 1426 přišlo saské vojsko. Konvent se krátce před příchodem husitů uchýlil do saského opatství Altzella. Odchod znamenal také záchranu drahocenností kláštera, mezi něž patřily i knihy. V roce 1580 císař Rudolf II. se souhlasem papeže Řehoře XIII. osecký klášter zrušil a daroval pražskému arcibiskupství. Ale již roku 1626 byl majetek cisterciáckému řádu navrácen se souhlasem a přispěním císaře Ferdinanda II. Zajímavý osud měl v oné době rukopis Kodex Damascus (dnes uložený ve Státním archivu v Litoměřicích), který vznikl v polovině 14. století v klášteře a obsahuje opisy listin, týkající se majetku a práv kláštera. Před spálením na příkaz pražského arcibiskupa ho zachránil písař Leopard Erlacher uschováním mezi odložené staré věci. V době sedmileté války roku 1759 vyplenilo klášter pruské vojsko, zařízení lékárny, archívu a knihovny bylo rozbito a písemnosti a knihy vyhozeny z okna. Dvanáct řeholníků bylo jako rukojmí odvezeno přes Freiberg a Lipsko do Magdeburku. Na vozech s válečnou kořistí si pruské vojsko odváželo z Oseka i mnoho knih.
Prvním opatem po přerušení řeholního života v Oseku v letech 1580 až 1626 se stal roku 1650 Laurentius Scipio. Čtyřicet jedna následujících let věnoval obnově celého kláštera a jeho kostela a od počátku své činnosti dbal i o knihovní sbírky. Svědčí o tom knihy s provenienčními zápisy z let 1653 až 1691. Za jeho působení provedl při svém pobytu v Oseku popis dochovaných rukopisů Bohuslav Balbín⁴. Zaznamenal i další pozoruhodnosti zdejšího kláštera, zejména přírodovědné. Vedle péče o uspořádání knihovny se dbalo o soustavné doplňování literatury. Knihovna byla obohacena i o vzácné svazky, z jedné ze svých častých cest přivezl například opat Laurentius bohatě iluminovaný žaltář z roku 1438, zakoupený za 6 tolarů od neznámého cizince v hostinci u Budína.
Po smrti opata Laurentia Scipia roku 1691 zaujal jeho místo jako 31. opat Benedikt Littwerig, s jehož jménem se po všech stránkách spojil i skutečný rozkvět klášterního života. Na přelomu dvou století získal celý klášter novou barokní podobu, rozrostl se o nové objekty, hospodářství kláštera se vylepšilo založením první manufaktury v Čechách, založena byla nemocnice a lékárna. S velkými náklady zařídil roku 1725 knihovnu do podpoby barokní sálové knihovny, která svým uspořádáním a prostorem splňovala soudobé požadavky, kdy většinu knihovního přírůstku tvořily již pouze knihy tištěné. Opat Benedikt Littwerig se svou podporou každého projevu nadání uměleckého nebo vědeckého u svých bratrů zasloužil o to, že v době jeho působení mnoho z nich dosáhlo zaslouženého uznání jako učenci, profesoři nebo spisovatelé. Tím se opět zvyšovaly nároky na obsahové složení fondů i na rozšiřování počtu svazků.
Ve sbírkách kláštera byly i minerály nebo mince, opatem Elbelem byla založena obrazárna. Víme o provádění astronomických pozorování, hvězdářské dalekohledy a astronomické hodiny, které ve druhé polovině 18. století sestavil řeholník Engelbert Seig, byly umístěné v knihovně. Okolo roku 1740 vznikl také sál pro konventní knihovnu, která se však nezachovala.⁵
Zápis ve svazkovém katalogu teplické zámecké knihovny⁶ z roku 1735 připomíná jméno oseckého cisterciáka Restituse F. A. Schindlera jako cestovatele, dokumentuje nám tak ohlas, jaký získala ve své době nově zřízená klášterní knihovna. I korespondence jiného cisterciáka Malachiase Joh. F. Welckera o předpisech na léky dokládá vztahy mezi zámkem v Teplicích a klášterem. Nabízí se tím i hledání souvislosti mezi založením lékárny v Oseku a činností alchymisty Bartholomea Mencla⁷ na teplickém zámku, který je připomínán soudobým lázeňským lékařem jako vynikající lékárník a zakladatel rozsáhlé mineralogické sbírky na zámku.
Z přelomu 17. a 18. století nacházíme ve fondech knihovny mnoho stop po soustavné knihovnické práci a známe jména jeho řeholníků, kteří byli pověřeni vedením klášterní knihovny. Zpravidla úřad knihovníka zastávali po dobu dvou let (viz příloha). Knihovní fondy a jejich přírůstky byly zapisovány do svazkových autorských nebo věcných katalogů. Dochoval se například katalog z roku 1787, tři svazky autorského seznamu z let 1842 až 1843, sepsané knihovníkem Timotheem Vasalem a obsáhlý lískový systematický katalog z počátku devatenáctého století. Také celá řada odborné knihovnické literatury ve fondech nám dokládá snahu o dobré vedení knihovny.
V první polovině 18. století získaly fondy i nový vzhled. Svazky dostaly jednoduchou bílou pergamenovou vazbu s iniciálami opata a vročením nebo byly hřbety přetírány bílou barvou. Tím se dosáhlo jednotného vzhledu knihovního prostoru. Pro sálové barokní knihovny tato „uniformita“ byla typická.
Ale ani bílá barva nemohla zakrýt navždy minulost zde uložených knih. Supralibros, ex libris i provinční zápisy připomínají osudy slavných knihoven, které zmizely v důsledku válek, požárů nebo rozhodnutí absolutistického vládce. Proto zde nalézáme svazky z knihoven jihočeských Rožmberků, humanisty Jana Hodějovského st., knihy jezuitského řádu nebo svazky ze zrušeného cisterciáckého kláštera v Plasích.
Novou kapitolou bylo století 19., kdy klášter převzal v roce 1811 gymnazium v Chomutově. Proto také za opata Benedikta Venušino získala knihovna mnoho vědecké literatury. Více jak sto let působili cisterciáci z Oseka jako profesoři matematiky, latiny, řečtiny, historie, geografie a dalších disciplín v Chomutově. V důsledku učitelské činnosti na gymnáziu zůstala knihovna oseckého kláštera živou v době, kdy typ klášterní knihovny ustupoval do pozadí.
Ostrý předěl v životě klášterní pospolitosti znamenal konec druhé světové války. Mnoho řeholníků odešlo do Německa. Zabavený klášter byl předán řádu salesiánů, kteří zde zřídili bohoslovecké učiliště, ale již v roce 1950 se téměř přes noc změnil v internační tábor pro duchovní. Klášter, po staletí bezpečný domov mnoha generací řeholníků, se stal vězením. Od poloviny padesátých let se změnil ve zdravotní ústav pro postižené děti a později začal sloužit jako charitní domov pro řeholnice.
Osudy knihovních sbírek se tím odpoutaly od svého poslání. Nový pohled na jejich obsah znamenal především prudké snížení stavu ze 60.000 na 24.000 svazků. Přítrž nekontrolovatelnému odlivu, mnohdy celých tématických souborů literatury, například hudebnin a map, učinilo až převzetí do odborné správy Univerzitní knihovnou v Praze. Ta pak svěřila knihovnu v roce 1968 do péče teplického muzea.
V osmdesátých letech provedli pracovníci muzejní knihovny revizi⁸ celého fondu a přípravné práce pro soupisy inkunábulí, tisků 16. století a nově nalezených rukopisů. Provedení revize a seřazení svazků většinou podle původních signatur tak opět obnovilo propojení celého fondu s jeho katalogy, tím dává obraz stavu knižní sbírky a zpřístupňuje knihovnu pro badatele. Péče byla věnována fondu osecké knihovny a jejímu mobiliáři i konzervátory muzea a restaurátory. Zrestaurovaly se například tři globusy, pocházející z Norinberka z osmnáctého a devatenáctého století, dva velké, hvězdný a zemský, a jeden malý školní zemský. Počátkem roku 1992 byl klášter navrácen cisterciáckému řádu.

PhDr. Jana Perutz Michlová

Poznámky
1 viz Lifka, str. 129 cituje v 2. pozn. překlad R. Mertlíka z kroniky žďárské: „Za jeho času zemřel náš zakladatel, pan Boček za jeho času i bible tu u nás psána byla, z Oseka kterýsi mnich, slul Rudger, opsal tu bibli. Nákladem vlastním psát ji dala ta blažená paní Sibila, o níž jsem mluvil, ta první zakladatelka.“
2 viz Lifka, str. 12: „Bible byla v Oseku dohotovena před odchodem Walthelmovým do Sedlce v roce 1258 a před prvním lednem 1262, kdy donátorka zemřela.“
3 viz Kuthan, str. 119.
4 viz Sartorius.
5 viz Kotrba, str. 95.
6 viz Rukopis. Katalog v knihovně muzea, TK 2.
7 viz Kempe (teplický lázeňský lékař), str. 46.
8 viz Protokol osecké revize z let 1984-1988.

Literatura
Album Ȕssecense oder Verzeichnis der Mitglieder des Cistercienser – Stiftes Ossegg von Jahre 1645 – 1896. Ossegg 1896.
Bohatcová, M.: Česká kniha v proměnách staletí. Praha 1990.
Brunner, S.: Ein Cistercienserbuch. Vídeň 1881.
Cejpek, J.: Stručný přehled českého knihovnictví. Praha 1967.
Grunnert, J.: Osseg. Historisch – topograph. Fūhrer fūr Osseg und Umgebung. Duchcov 1886.
Kempe, J. F.: Genaue und eigentliche Beschreibung.. Toeplitzer – Bades. Berlin 1706.
Kneidl, P.: Z historie evropské knihovny. Praha 1989.
Kotrba, V.: Česká barokní gotika. Praha 1976.
Krasnopolski, P.: Das Cisterzienserstift im Erzgebirge. In: Gutenberg Jahrbuch 1926. S. 83 – 85
Kuthan, J.: Počátky a rozmach gotické architektury v Čechách. K problematice cisterciácké stavební tvorby. Praha 1983.
Lifka, B.: Minulost a přítomnost knižní kultura ve Žďáře nad Sázavou. Brno 1964.
Sartorius, A.: Verteutschtes Cistercium bis terbium. Prg 1708.
Urbánková, E.: Rukopisy a vzácné tisky pražské Univerzitní knihovny. Praha 1957.
Wohlmann, B.: Verzeichniss der Handschriften in der Bibliothek des Stiftes Osseg. In: Xenia Bernardina. Pars sekunda, Wien 1891. S. 115 – 164.
Wohlmann, B.: Osseg. A. Literatur der Stiftsgeschichte. B. Reihenfolge der Aebte. C. Chronologisches Verzeichniss der Codexschreiber, der Gelehrten, Schriftsteller und Kūnstler. In: Xenia Bernardina. Pars terbia. Sien 1891. S. 235 – 249.

Knihovníci klášterní knihovny v Oseku v 18. a 19. století
po 1708 Paul Schindler
1725–1726 Stephan John
1726–1731 Mauritius Eichler
1733–1734 Thaddaeus Will
1735–1738 Johann Tansus
1745–1748 Marian Kern
1750–1752 Gerard Daschek
1753–1754 Cyril Reinisch
1755–1756 Gregor Richter
1759–asi 1761 Paul Kubitz
1761–1762 Alan Blanský
1764–1765 Stephan Schenk
1765–1768 Bonifacius Neuber
1769–1772 Konrad Woehner
1772–1775 Vincenz Tǘrmann
1775–1780 Xaver Zapp
1780–1784 Heinrich Seiny
1784–1786 Laurenz Schloegl
1787–1810 Gotthard Knechchtl
1810–1815 Clemens Zahrádka
1817–1824 Bernard Vogler
1824–1827 Johann Kaaden
1828–1834 Alois Krūhner
1835–1844 Polycarp Schopen
1841–1843 Timotheus Vasal
1843 Salesius Anton Mayer
1850–1852 Laurenz Eichler
1856–1869 Anselm Böhm
1868–1882 Meinrad Wenzel Singl
1886 Nicolaus Braungarten
1887–1888 Bernard Wohlmann
asi 1892–po 1900 Ambrosius Fr. Tȍlg