Lázeňství

V první části expozice lázeňství se návštěvník dozví o kultovním uctívání vody a o využívání různých druhů přírodních léčivých zdrojů v lázeňské léčbě od antiky po novověk a seznámí se tu také se základními proměnami lázeňství na území Čech. Následující úsek je věnován severním a severozápadním Čechám, v nichž se vyskytují téměř všechny druhy minerálních vod. Všímá si jejich využití v minulosti a v současnosti a podává přehled vývoje lázní v Libverdě, Kundraticích a Mšeném. Zvláštní pozornost je věnována lázním Bílina-Kyselka a Dubí v teplickém okrese. Staré veduty a fotografie zachycují měnící se tvářnost lázeňského prostředí a přibližují jeho kolorit. Velký soubor kameninových džbánků na přepravu minerálních vod a nápadité reklamní tabule dokládají rozsáhlý odbyt bílinské kyselky a hořké vody z okolí Zaječic v 19. a v první třetině 20. století. U starého stroje na lisování peloidových kostek z Lázní Mšené a sedací váhy z Bíliny oceníme praktickou konstrukci a dobový design.

Článek v iDNES.cz

Archeologické nálezy z blízkosti pramenů dokládají, že je lidé znali již v pravěku, především však keltské a římské mince z období přelomu 2. a 1. století před n. l. až po 4. stol. n. l. vhazované do Pravřídla přiřazují Teplice k nejstarším českým a středoevropským lázním. První písemná zmínka o nich je obsažena ve Vincentiově kronice z 12. století a dokládá založení ženského benediktýnského kláštera „u teplých vod k poctě sv. Jana Křtitele“ královnou Juditou, manželkou Vladislava II. U kláštera vzniklo koncem 13. století město Teplice. Již ve 14. století „lázně u sv. Jana“ patřily ke známým lázním v Čechách i v okolních zemích. V době husitských válek jeptišky byly z Teplic vypuzeny a jejich majetek přešel do rukou šlechty.

Úroveň lázní se povznesla zásluhou Volfa z Vřesovic, který vlastnil Teplice v letech 1543 - 1569. Volfova rodina měla vlastní lázeň a tu používali také saští kurfiřti, kteří sem jezdili od roku 1550 s celým dvorem. Od roku 1585 do roku 1634 patřily Teplice rodu Vchynských. Výstavba zděných budov městských a panských lázní v této době, lepší podchycení vývěrů a výsledky léčby přiřadily Teplice mezi přední lázeňská místa v Evropě.

V průběhu třicetileté války  se stali majiteli panství a města Aldringenové. Jejich nástupci Clary-Aldringenové vlastnili teplický zámek a velkostatek do roku 1945. Po třicetileté válce (1618 - 1648) v dosud převážně jazykově českém městě získalo většinu německy mluvící obyvatelstvo.

Po zklidnění poměrů v druhé polovině 17. století opět vzrostl zájem o lázně. Své návštěvy obnovil saský kurfiřt a jezdil sem se svým doprovodem po celá desetiletí. Lázně od roku 1697 měly svého lékaře a o něco později tu byla založena lékárna. Pro návštěvnost lázní byla důležitá dopravní dostupnost. Od roku 1732 přes Teplice vedlo pravidelné poštovní spojení do Karlových Varů a od roku 1752 do Drážďan. I tato okolnost přispěla k tomu, že Teplice v 2. polovině 18. století byly nejnavštěvovanějšími lázněmi v Čechách a mohly se měřit s proslulými německými, rakouskými, francouzskými a italskými  lázněmi.

Z exponátů k obdobím od 12. do konce 18. století upoutají předměty nalezené v letech 1953 - 1957 na zámeckém nádvoří při odkrývání základů dávno zaniklé klášterní basiliky, chrliče ve tvaru lvích hlav sloužící v městských lázních k výtoku termální vody do bazénu pro koupání mužů a znamení obytných domů, v nichž se ubytovávali lázeňští hosté. Barokní reliéf vytesaný saským sochařem Balthasarem Permoserem zpodobuje legendu o objevení teplických pramenů pastýři prasat vladyky Kolostuje.

V červnu roku 1793 zasáhl obytné domy i lázně velký požár. S opravou poškozených budov postupovala i výstavba nových domů. Vyrůstaly tu elegantní budovy klasicistního stylu, upravovaly se parky a přírodní partie v okolí. Rok od roku sem přijíždělo více návštěvníků, jež přitahovala naděje na zmírnění zdravotních potíží, ale i možnost prožít pár týdnů v příjemném prostředí, kde mohli potkávat mocnáře, diplomaty, proslulé umělce a vysokou aristokracii. Přítomnost slavných lidí vytvářela z malého městečka lázně evropské proslulosti.

Vrcholný rozkvět lázní prožívaly Teplice v 1. polovině 19. století, když si tu dávali schůzky panovníci. Navštívili je např. Ludwig van Beethoven, Johann Wolfgang Goethe, Fryderyk Chopin, Josef Dobrovský, Josef Jungmann, František Palacký a další významné osobnosti. Tuto dobu nám dokreslují atraktivní exponáty jako jsou lázeňské skleničky s rytinami vedut Teplic
a okolních míst,  porcelán s vyobrazením teplické architektury, poháry upomínající na účast v soutěžních střelbách do terčů a „ku ptáku“ pořádaných místní Střeleckou společností nebo portrétní miniatury. Názornou představu o vzhledu lázeňské části Teplic v první třetině 19. století podává architektonický model, který zachycuje i domy v židovském ghettu a kolem Lázeňského náměstí odstraněné po roce 1945. Kukátkové modely umožňují nahlédnout do klenutého bazénu v Městských lázních a do soukromé koupelny pruského krále Fridricha Viléma III. v Panském domě (obojí lázně jsou dnes součástí lázeňského sanatoria Beethoven).

Zlatá doba teplických lázní skončila v polovině 19. století. Pak se důsledky rozvoje průmyslu a hnědouhelných dolů podepsaly na charakteru města a do osudů lázní navíc nepříznivě zasáhl průval vod na dole Döllinger u Duchcova v roce 1879, spojený se zapadnutím hlavního teplického pramene Pravřídla. Ačkoliv kvalita vod zůstávala stejná, Teplice se jen velmi těžce vyrovnávaly s konkurencí jiných lázeňských míst. Novým popudem k vzestupu lázní bylo zjištění radioaktivity pramenů v roce 1904, které se promítlo do zavedení nových metodik. Za první světové války v letech 1914 - 1918 teplické lázeňské ústavy zčásti sloužily léčbě civilistů, zčásti poskytovaly léčbu a rehabilitaci vojákům. Po odeznění poválečné hospodářské krize se z Teplic stalo živé a společensky rušné město. Za lázeňskou léčbou sem přicházeli hlavně příslušníci středních vrstev a klienti pojišťoven. Dobu od druhé poloviny 19. století a mezi dvěma světovými válkami kromě dokladů o vývoji lázní přibližují také např. památky na bohatý kulturní a spolkový život. Zájem budí model secesního tzv. Zeleného kostela, který stával do roku 1973 v Trnovanech a výzdobné prvky z domů postavených koncem 19. století v přilehlých ulicích a zbouraných v 70. a 80. letech minulého století. Model synagogy, vypálené v noci ze 14. na 15. března 1939, připomíná podnikatelsky a kulturně agilní židovskou komunitu. Mnichovskou dohodou bylo území Sudet přičleněno k Německé říši a za druhé světové války byla část lázeňských objektů vyčleněna pro léčení německých vojáků nebo do nich byly přemístěny kliniky a nemocnice z německých měst. Po porážce nacismu v roce 1945 se poměrně záhy podařilo obnovit lázeňský provoz. V roce 1948 byly lázně znárodněny. V dalším období na ně nepříznivě působily negativní vlivy intenzivního budování průmyslové a energetické základny státu. Přes všechny nepříznivé vlivy si lázně udržely svou funkci  přispívat k udržení a zlepšení zdraví. Na všechny dobré tradice navazuje akciová společnost Lázně Teplice v Čechách, ustavená v roce 1992 a Vojenská lázeňská léčebna, která je zařízením ministerstva obrany.

V expozici jsou rozmístěny nádoby na vodu, lázeňské vany a sedací lázně a protiváhu těmto užitkovým předmětům tvoří umělecká díla inspirovaná vodou a lázněmi. Plastiky Václava Kyselky a Jiřího Bradáčka zosobňují prameny, skleněné objekty René Roubíčka symbolizují lázně a sklářský průmysl jako dvě významné součásti života města. Keramická Fontána Milana Žofky ztvárňuje zemi stále drásanou a ničenou, z níž přesto nepřestává tryskat  léčivá voda.

Mgr. Jitka Budinská