Historie kláštera

Dle kronikáře Vincentia byla jeho zakladatelkou druhá manželka Vladislava II. Judita. Rok a místo Juditina narození bohužel nejsou známy. Judita pocházela z Durynska, z významného rodu Ludowingů. Její otec Ludvík I. byl povýšen na lantkraběte, bratr Ludvík II. Železný byl švagrem krále a pozdějšího císaře Fridricha Barbarossy. Když získal Vladislav v roce 1158 královský titul, tak se Judita stala druhou českou královnou. Z manželství Vladislava a Judity vzešli pozdější český král Přemysl Otakar I., markrabě moravský Vladislav (III.) Jindřich a Richsa, která se stala manželkou Jindřicha Rakouského.  Po abdikaci v roce 1172 se zestárlý král Vladislav odebral i s manželkou Juditou na její statky do Meerane v Durynsku, kde roku 1174 zemřel. Ze soudobých písemných pramenů není známo, kde Judita dále trávila vdovský čas a kdy zemřela. Teprve s odstupem dvou století (1374) se v tzv. Pulkavově kronice objevuje tvrzení o tom, že Judita byla pohřbena v Teplicích, avšak není zřejmé, odkud autor tuto informaci získal a nakolik je tedy věrohodná. Při archeologickém výzkumu baziliky v Teplicích v letech 1954 - 1957 byl v severní kapli odkryt hrob ženy. Antropologický výzkum lebky z tohoto hrobu provedl v roce 2002 přední český antropolog Emanuel Vlček a s velkou pravděpodobností ji přisoudil právě královně Juditě. Podle posudku se jednalo o velmi starou ženu, avšak v dobré fyzické kondici. Přesto osobnost pohřbené ženy není jednoznačně prokázána. Byla pohřbena bez hrobové výbavy pod kamennou deskou s prostým rytým křížem bez nápisu, takže jednoznačný důkaz chybí. Mimoto se nepodařilo zjistit, kdy byl hrob do kaple uložen, takže jeho datování prakticky spadá do období existence kláštera, ale bez možnosti bližšího určení.

Klášter byl založen u teplého pramene (dnešní Pravřídlo), kde již existovalo starší osídlení s kostelem sv. Jana Křtitele. Samotná klášterní bazilika byla zasvěcena Panně Marii. Při založení bylo klášteru darováno asi 29 vesnic, dalších 8 bylo založeno později z jeho iniciativy nebo zakoupeno od jiných vlastníků. Podle uměleckohistorického určení byla okolo roku 1200 dokončena stavba klášterní baziliky a přibližně o třicet let později budovy východního a západního křídla konventu.

Roku 1278 bylo klášterní panství vyrabováno vojsky z Brandenburska, Míšeňska a Durynska při jejich návratu z bitvy na Moravském poli, kde zahynul český král Přemysl Otakar II. Pravděpodobně došlo k poškození klášterních budov. Klášter upadl do finanční tísně a již v roce 1282 odprodal oseckým cisterciákům vsi Hrob a Verneřice. Po období stagnace a prodeji dalších dvou obcí (Soběchleby, Maršov) se ve 2. polovině 14. století hospodářské poměry podstatně zlepšily. Klášter se souhlasem císaře Karla IV. zřídil novou kapli a z darů příznivců i z vlastních prostředků rozšiřoval počet oltářů a oltářníků a podporoval žáky a chudé. Od krále Václava IV. získal dokonce ves Řetenice. Na přelomu 14. a 15. století byl klášter nákladně přestavován do gotické podoby. Nejvýraznější stopou této přestavby jsou archeologické pozůstatky ambitu (křížové chodby).

Ze sídliště u kláštera se stala tržní ves. V roce 1373 jsou v listině císaře Karla IV. Teplice poprvé jmenovány jako městečko (oppidum). Ve druhé polovině 14. a na počátku 15. století byl klášter zahrnován přízní mnoha významných osob z řad místní šlechty, měšťanů a církve. Jejich dary (obvykle finanční) byly hlavním zdrojem jeho rozvoje. Mnohé z těchto mecenášů známe z darovacích listin, o některých naopak nemáme žádné zprávy. Jedním z nich byl i Nevlas z Jezeří, pohřbený v klášterní bazilice. Náhrobní kámen s nápisem HIC IACET NEULAZ DE LACV („Zde leží Nevlas z Jezeří“) a pod ním i hrob muže vysokého 168 cm byl objeven při archeologickém výzkumu v letech 1954-1957.

Klášter byl v roce 1421 obsazen husity, ale z důvodu „vlídného přijetí“ (jak píše ve své kronice Vavřinec z Březové) nebyl vypálen. Stal se tak jedním z mála klášterů, jenž přežil husitské plenění. Uvažuje se, že řeholnice přijaly pražské artikuly - program husitského hnutí (přijímání pod obojí, svobodné hlásání slova božího, trestání smrtelných hříchů, odejmutí světského majetku církvi), aby se zachránily. O pět let později v souvislosti s bitvou u Ústí nad Labem „Na Běhání“ v roce 1426 došlo k dalšímu drancování (tentokrát vojsky křižáckými) a klášter vstoupil do nejtěžšího období své existence. Selhávala obrana i zásobování, takže jeptišky brzy byly zcela bez prostředků. Abatyše teplického kláštera naposledy vykonávala své úřední povinnosti v roce 1435, celé panství však už fakticky držel někdejší husitský hejtman Jakoubek z Vřesovic. Klášterní budovy (kromě baziliky) byly pravděpodobně přestavovány na světské sídlo („hrad“ či „tvrz“), nicméně práva benediktinek byla ještě po nějakou dobu udržována (nejméně do roku 1462, respektive 1467). Písemné zprávy i jisté stavební anomálie objevené archeologickým výzkumem nevylučují, že mohlo dojít k pokusu o opětovné uvedení konventu do Teplic. Pro tento záměr však už nebyla vhodná doba a tak poslední teplické jeptišky nakonec dožily v klášteře u svatého Jiří na Pražském Hradě. Po odchodu jeptišek se v držení bývalých klášterních budov postupně střídají urození vlastníci. V roce 1463 král Jiří z Poděbrad převedl Teplice na svou manželku Johanu z Rožmitálu. V té době už byly budovy kláštera částečně přestavěny na šlechtické sídlo (v písemných pramenech označované jako hrad, zámek nebo tvrz). Po smrti Johany (1475) Teplice zdědil její syn Hynek Minsterberský, v držbě pak následovali v letech 1480-1508 Fictumové, mezi lety 1508 - 1524 se zde vystřídali Albrecht Libštejnský z Kolovrat, Anna z Kováně a její synové Jan a Bernard z Valdštejna. Ti v roce 1512 získali Teplice do dědičného držení, čímž definitivně zanikla možnost obnovení kláštera. Časté změny majitelů pokračovaly až do roku 1543 a zámek kromě nejnutnějších oprav nebyl výrazně přestavován.

Teprve za Volfa z Vřesovic (vlastnil Teplice v letech 1543 - 1569) se začala stavět zámecká budova (tzv. „Nový zámek“), po roce 1549 pak byl zbourán bývalý klášterní kostel a z takto získaného stavebního materiálu byla zbudována zámecká kaple. Po smrti Volfa z Vřesovic v roce 1585 koupil Teplice Radslav Vchynský (Kinský) a pokračoval ve výstavbě. Hlavní budova byla dokončena v renesančním slohu a výrazně byly přebudovány i zbytky kláštera (tzv. „Starý zámek“). U zámku byla také vytvořena hospodářská a okrasná zahrada, jejíž součástí byly rybníky a „lusthaus“ (Kolostujovy věžičky). Po smrti Radslava zdědil celé panství Vilém Vchynský. Ten úzce spolupracoval s Albrechtem z Valdštejna s spolu s ním by zavražděn v roce 1634 v Chebu. Teplice byly zabaveny císařem, který celé panství obratem daroval za válečné zásluhy polnímu maršálovi Janu Aldringenovi. Potomci jeho dědiců Clary - Aldringové zůstali majiteli zámku až do roku 1945. Za jejich panství narůstal počet hospodářských budov v okolí zámku. V závěru 18. století značnou část těchto budov nechali strhnout a takto získaný prostor zahrnuli do zámeckého parku. V 19. století k zámeckým budovám přibyla přístavba divadla.

Půdorys kláštera na počátku 15. století: 1 - klášterní hřbitov, 2 - bazilika s funkcí farního kostela, 2a - presbytář s kryptou v suterénu, 2b - kaple s oltářem Všech Svatých (původně věž, která se zřítila), 2c - jižní věž, 3 - rajský dvůr se studnou v jihozápadním rohu, 4 - křížová chodba (ambit), 5 - nejstarší budova s ne-známou funkcí, 6 - západní křídlo se skladovacími prostory a kuchyní (?), 7 - jižní křídlo s jídelnou (refektářem) v přízemí, 8 - kapitulní síň v přízemí a v patře ložnice jeptišek (dormitář), 8a - schodiště do ložnice (dormitáře) v patře a v pravé části pod schody sakristie nebo příruční knihovna (armarium), 8b - pravděpodobná hovorna (parlatorium), 8c - pracovní místnost jeptišek, 8d - místnost se schodištěm (?) a s prevety (latrinami) v přízemí i v patře.