Exponát měsíce - Archiv

2023/2 : Prvorepublikové vějíře s milostnými vzkazy

Exponát měsíce února / foyer teplického zámku / vstup zdarma

Ve vstupní hale si po celý únor můžete prohlédnout set tří žebrových vějířů z historické sbírky teplického muzea. Dva z nich jsou hojně popsány ručně psanými milostnými vzkazy. S prezentací těchto sbírkových předmětů přicházíme v období plesů — v době velkých společenských událostí, při kterých vějíře promlouvaly či promlouvají svou vějířovou mluvou. O té však, až o několik řádků níže.
Vějíře — jako pomůcky k osobnímu ovívání a ochlazování vířením vzduchu — byly pro svou praktičnost využívány ve všech starověkých civilizacích. Nejstarší známé vějíře se používaly ve starověkém Egyptě. Tyto první vějíře se vyráběly z přírodních materiálů, kterým bylo peří, listí nebo tkaný rákos. Ve staré Číně se vějíře vyráběly z bambusu či hedvábí. Středověká Evropa řadila vějíře k liturgickým předmětům a rozměrné vějíře z pštrosího peří či pergamenu byly znakem důstojnosti papežů.
Skládací vějíře, jak je známe dnes, se do Evropy dostaly zhruba v 17. století z Číny, a lze je rozdělit do dvou základních typů: nejběžnější vějíř - listový má na žebrech napnutý pruh hedvábí, pergamenu, kůže nebo textilu tvořící list vějíře. Druhý, méně obvyklý typ, pak představuje vějíř žebrový, nazývaný také brisé. Je tvořen pouze plynule se rozšiřujícími žebry, která nahrazují list, a v horní části jsou spojena hedvábnou nebo saténovou stuhou.
Stejně důležité jako vějíř vlastnit, bylo však vědět, jak s ním správně zacházet. Mezi vyššími vrstvami společnosti, především tam, kde přísná společenská pravidla ztěžovala komunikaci otevřenou, vznikla tzv. vějířová mluva: forma neverbální komunikace umožňující vyjádřit skutečnosti, které nemohly být vyřknuty verbálně — gesty interpretovaný, tichý a subtilní projev citů: například přiložením složeného vějíře na ústa dávala slečna najevo svou touhu po seznámení; přiložením k srdci dala adresátovi najevo, že ho miluje; složený vějíř, položený na levé ruce, znamenal, že by si dáma ráda zatančila.
Vějířová mluva měla také písemnou podobu — tou k nám hovoří prezentované tři vějíře z počátku 20. století. Dva z nich oboustranně hojně popsány milostnými vzkazy formou osobní a romantické komunikace, kdy milující osoba sepisuje své city a myšlenky na vějíř, který použije jako prostředek k předání svého vzkazu osobě milované. Zápisy na vějířích uvádějí datace z roku 1906 — 8. února a 2. března; z roku 1917 — 20. února, 8. března a 17. září. Třetí exponát je popsán textem V upomínku na Matičné slavnosti, 1. září 1918, v hostinci U labutě v Krči. Tento způsob psaní milostných dopisů se často používal jako alternativa k tradičním písemným projevům lásky a při této příležitosti vějíř mohl být doplněn barevnými stuhami či květinami.
Vějíře po staletí představovaly nepostradatelný módní doplněk i důležitý komunikační nástroj, s nímž jeho nositelé uměli vyjádřit širokou škálu gest a emocí. Dnes se ve společnosti s vějíři prakticky nesetkáme. Na vějíře lze pohlížet z mnoha úhlů pohledu, ať už nás oslovuje jako ukázka řemesla, módní doplněk nebo jako předmět praktického charakteru, vždy v sobě nese zvláštní přitažlivost, spočívající v jeho dvojím charakteru: skrývá tvář svého majitele a současně ho prezentuje veřejnosti. Nabízí tím nádech záhadnosti, křehkosti a jisté koketnosti, díky němuž úspěšně poutá pozornost mnohých po celá staletí.
Alena Hubáčková, DiS., kurátorka etnografických sbírek