Exponát měsíce - Archiv
2023/1 : Koňská ostruha z hradiště Hradišťany
Zpět na seznam...
Exponát měsíce ledna / foyer teplického zámku / vstup zdarma
Nálezové okolnosti
K ojedinělému nálezu železné ostruhy došlo při první archeologické dohledávce dne 4. 11. 2017 v rámci komplexního výzkumu hradiště Hradišťany. Zmíněná dohledávka se uskutečnila přímo na akropoli hradiště.
Popis
Ostruha je celkově zachovalá a není zdobena, délka 125 mm, max. výška cca 53 mm, šířka v místě největšího rozevření ramen 106 mm, délka krčku (trojúhelníkovitého tvaru), v němž je upevněno ozubené kolečko 26 mm, osa kolečka je usazena v masivních pouzdrech (průměr pouzder 10 × 9 mm a max. vzdálenost mezi nimi 19 mm), ozubené kolečko má celkem 8 ostnů a jeho max. průměr je 35 mm, průřez ramen je víceméně oválný o rozměrech 7 × 5 mm a jsou zakončeny ploténkami ve tvaru očka, vnější průměr oček 16 a 13 mm, vnitřní průměr oček 9 a 6 mm, hmotnost před konzervací 77,4 g, hmotnost po konzervaci 62,2 g.
Datace
Podle Štolbova členění se jedná o ostruhu C 8 a nejbližší analogii máme k dispozici ze sousední Pákové hory, která je vzdušnou čarou vzdálená od Hradišťan necelé 2 km. Ostruhu můžeme datovat do 13.–14. století.
Kontext
Zřejmě se nikdy nedozvíme, jaká událost vedla ke ztrátě ostruhy na Hradišťanech, a proto nemůžeme ani vyloučit verzi o tajemném divokém lovci, který se na hradišti čas od času objevoval.
Pověst o divokém lovci
Za starých časů byly Hradišťany porostlé statnými duby a lesy, šířící se na všechny strany, byly hojně osídleny nejrůznější lovnou zvěří. Vodní prameny stékající z Hradišťan proměnily některé svahy v močály a v údolních lukách vytvořily mělká jezírka. Tady zase měla svá stanoviště černá zvěř. Jednou do této končiny zašel při šoulačce zdatný lovec jménem Udalrich, ale před jeho kuši nepřišel za celý den ani jeden kus zvěře. Večer se rozmrzen zastavil při úpatí Hradišťan a nevrle se dal slyšet: „Je to skutečně zvláštní, že v tak velikém hvozdu, kde se to zvěří jindy jen hemží, jsem za celý den nevystřelil! To snad se mnou špásuje sám hradišťanský divý lovec!“ Sotva dozněla jeho poslední slova tak jeho dobrý slídič začal štěkat, vyrazil do podrostu a hned nato se objevil naháněje před sebou prchajícího kance, který právě buchtoval v nedalekém močále. S navyklou rychlostí Udalrich zalícil, vylétla střela – ale kňour zasažen na měkko uháněl, štván psem, dál. Lovec opět napjal kuši a vydal se za hlasem psa. Bylo by to bývalo zbytečné, kdyby se kňour neotočil a nyní se hnal rovnou na lovce. Oslaben ztrátou krve klesl, stržen za ucho psem, asi třicet kroků před myslivcem. Rozzuřený kanec nyní spatřil svého nepřítele, hrozivě mu zaskřípal vstříc svými zbraněmi a sebrav všechny své síly vrhl se na něj. Myslivec však, zvyklý na taková nebezpečí, ruče tasil svůj lovecký tesák a chladnokrevně a zkušeně se postavil proti kňourovi. V příští chvíli následoval s jistotou pevnou rukou vedený silný bod a největší kanec, jakého myslivec kdy v životě viděl, skončil u Udalrichových nohou. Mezitím nastala noc. Jestliže nechtěl myslivec nechat složeného kňoura napospas hladovým šelmám, musel tu přenocovat. I tomu byl Udalrich přivyklý, a tak rozdělal poblíž dubu oheň, usedl do měkké trávy a opřen o mocný kmen jal se pojídat srnčí pečeni, kterou si přinesl ve své brašně a občas podal sousto také svému věrnému psovi, který mu ležel u nohou. Byla příjemná letní noc s nebem plným hvězd. Vedle ohně se Udalrich cítil příjemně; občas přiložil trochu suchého dřeva, zabývaje se jinak v duchu pověstmi opřádajícími Hradišťany, na jejichž úpatí se nacházel. Aby zjistil kolik je hodin, pohlédl ku hvězdám a seznal, že se blíží hodina duchů. Když náhle spatřil mezi stromy blížící se postavu a poznal v ní divokého lovce, o kterém již slyšel tolik vyprávění, zježily se mu vlasy a ustrnul hrůzou. Starobyle oděn, po boku lovecký roh, přešel bájný lovec obřími kroky kolem Udalricha. Zanedlouho dal na Hradišťanech zaznít svému halali – a pak za strašlivého rámusu začala divoká honba, jak tomu říkají myslivci. V téže chvíli oznámilo temné dunění a vzdálené rachocení hromu, že se blíží bouře. Až s obludnou rychlostí navěžily se na sebe masy mraků a zatemnily nebe. Černočerná tma byla jen chvílemi projasněna pronikavým světlem blesků, které se kmitaly vzduchem na všech stranách, hromy burácely a ryčely, až se otřásal vzduch i země, ale z černého nebe nespadla ani kapka. Konečně hukot divoké honby dozněl a náhle nastalým tichem noci zaznívalo jen přibližující se znepokojené poštěkávání lesního psíka, který vždy doprovázel divokého lovce. Potom, ve světle blesků, zahlédl Udalrich postavu divého lovce, stojícího vedle omšelého skaliska, a u jeho nohou seděl psík. Bytost byla jen jakoby nadýchnuta, byla průhledná jako flór, ale nic děsivého v ní nebylo, spíše jen cosi něžně útrpného. Zjevení pomalu pozvedlo pravici a kynulo Udalrichovi, jen ať přistoupí blíže. Hrůza spoutala myslivce jen na okamžik a jeho obvyklá neohroženost se mu vrátila. Rychle se zvedl a kráčel k onomu duchovitému druhovi a jeho pes ho rozechvěle následoval. Sotva se ocitli nadosah zjevení, tak náhlý poryv silného větru rozmetal v jednom okamžení oheň i se žhavými uhlíky a zároveň z mračen za ohlušujícího třesku vyšlehl k zemi hadovitý modrý plamen blesku. Udalrich byl sražen k zemi a když se probral z mrákot, uvědomil si, že divý lovec i jeho psík zmizeli. Dub, pod kterým předtím seděl v nerušené pohodě, ležel nyní roztříštěn na několik kusů rozhozen po okolí. Tento blesk byl poslední; mraky se rozestoupily a vyšel z nich přátelský měsíc a zanedlouho se nebesa pokryla hávem nejkrásnější temné modři noci. Udalrich však hned potom, naplněn strachem a zděšením, ale neméně i vděkem vůči svému zachránci, opustil to děsivé místo a střežil se tam ještě někdy vstoupit. O divokém lovci a také o divoké láji a o strašidelném štěkání lesního psíka se toho vypráví hodně, ale všechny ty pověsti se shodují v jednom: divoký lovec lidi strašil a škádlil, ale nikdy jim neublížil, naopak je spíše varoval před nebezpečím nebo jim pomohl v neštěstí.
Jindřich Šteffl
Literatura
Schlein, A.: Der Radelstein und seine romantischen Sagen. Prag – Leitmeritz – Teplitz, 1840.
Šteffl, J. – Hentschová, R. (eds.): Hradiště Hradišťany – výsledky archeologického nedestruktivního výzkumu (2017–2020). Teplice, 2017.
Štolba, M. – Rypka, L.: Soubor ostruh z Českého středohoří. Archeologie ve středních Čechách 18, 2014, s. 363–377.