Dokumentace tradiční lidové kultury

Krušnohorská hračka

V rámci dokumentace Tradiční lidové kultury se v roce 2017 zpracovával nemateriální statek Krušnohorská hračka, kterou vyrábí firma NBW s.r.o. v Nové Vsi v Horách. K výběru a ocenění tohoto statku nás vedlo zjištění, že tato firma je posledním žijícím důkazem výroby dřevěných předmětů a hraček na české straně Krušných hor. Dokumentace probíhala ve spolupráci Regionálního muzea v Teplicích s Oblastním muzeem v Mostě.

Krušné hory se rozprostírají na česko-saské hranici, oblasti dnes známé především kvůli těžbě. Na základě objevení stříbrných ložisek byla saská strana osidlována již od 2. poloviny 12. století. Česká strana Krušných hor byla osidlována po objevení rudných ložisek na Jáchymovsku až počátkem 16. století. Z těchto důvodů zde vznikly osady jako např. Hora Svaté Kateřiny, Boží Dar, Měděnec a také Nová Ves v Horách. Po rozmachu dolování drahých kovů nastal však ve 2. polovině 18. století útlum a práce v dolech už nestačila na živobytí. Krušnohoří opět poznalo demografický útlum. Lidé, kteří byli vázáni majetkem k dané oblasti, si museli najít jiný způsob obživy. Novou formou výdělku se stala ruční výroba, a to především dřevovýroba. Od 2. poloviny 18. století se k dřevovýrobě dřevěných předmětů přičleňuje také hračkářství, jehož vyvrcholení nastává v letech 1880-1938, kdy se touto činností zabývalo mnoho firem.

Po 2. světové válce v souvislosti s odsunem německého obyvatelstva byly firmy zrušeny. Přežila pouze firma G. R. Waltra v Nové Vsi v Horách, založená roku 1889 jeho otcem Antonem Waltrem. Po komunistickém převratu byl podnik znárodněn a továrna přešla pod Komunální podnik města Litvínova, později přejmenovaným na DEHOR. V této době firma v Nové Vsi vyráběla počítadla, dětské školní tabulky, skládací krabičky na šití, dětská zatloukadla a společenskou hru Tivoli. Od roku 1984 se v hračkárně vystřídalo několik majitelů a v roce 1992 koupila hračkárnu Sonja Vydrová, která v roce 1994 založila firmu NBW, fungující dodnes.

Výstupem dokumentace je níže uvedené video, které představuje firmu, fungující skoro 130 let. Video zobrazuje nejen její historii, ale zároveň také jednotlivé postupy výroby hraček a dřevěných upomínkových předmětů, firemní prodejnu a muzeum hraček. V prostředí muzea si návštěvníci starší generace mohou zavzpomínat na svá dětská léta a mladší generace se dozví, s jakými hračkami si děti hrály v minulosti. Součástí reportáže je i ukázka z akce Den otevřených dveří, která se zde koná každoročně v době adventu.

Poděkování patří paní Sonje Vydrové za spolupráci při tvorbě videa, panu Martinu Studeckému za technické zpracování a Oblastnímu muzeu v Mostě za poskytnutí doplňujících materiálů. 

Betlemáři na Šluknovsku

Během dlouhého vývoje betlemářství na Šluknovsku vzniklo specifické a ojedinělé vytváření betlémů. Nejstarší dochovaný kostelní betlém pochází z Jiřetína pod Jedlovou z roku 1757, za jeho tvůrce je považován malíř Felix Johne z Horního Podluží. Jedná se o deskový betlém, který je velmi kvalitní malířskou prací. Pro šluknovské betlémy jsou typické betlémové figury vyřezávané ze dřeva, které mohou být nekolorované i kolorované. Dalším specifikem této oblasti bývá scéna a figurky inspirované nazarenskou školou. Betlémáři ovlivnění tímto uměleckým směrem nezobrazovali místní reálie, ale naopak se snažili o co nejautentičtější zachycení postav a scén z oblasti Blízkého východu, tak aby výsledný dojem co nejvíce odpovídal místům, kde se Ježíš narodil. V říjnu 2012 zahájila muzea v Teplicích a ve Varnsdorfu v rámci projektu péče o tradiční lidovou kulturu dokumentaci betlemářů na Šluknovsku. První nutností bylo získat informace o samotných betlemářích, tento úkol zajistil Mgr. Rybánský. Postupně vypracoval seznam aktivně tvořících betlemářů ve Šluknovském výběžku. Bc. Kašparová následně vytvořila dotazník, který obsahuje otázky z betlémářské oblasti týkajících se např. řemeslných postupů, nástrojů, druhů dřeva nebo inspirace betlémářů.             

První dokumentaci jsme zahájili koncem října 2012 v Mikulášovicích. Pan Koděra se řezbě věnuje od mládí, nejprve vyřezával klasické figury a reliéfy, poté se také začal věnovat betlémovým figurám. Jeho postavičky jsou inspirovány tradičními šluknovskými jesličkami, avšak se specifickým autorským ztvárněním. Jedná se o velmi kvalitní řemeslnou práci, figurky jsou z lipového dřeva, převážně kolorované. Nejprve jsme s panem Koděrou vyplnili dotazník, poté nám předvedl svou práci a nakonec souhlasil, abychom ho natočili na video při vyřezávání. Pan Koděra nám poskytl jména a kontakty na některé další betlemáře ze Šluknovského výběžku. Spojit se s nimi nebylo jednoduché, protože někteří betlemáři zprvu schůzku odmítli, ale po opakovaných prosbách se nám podařilo schůzky domluvit.            

Začátkem listopadu pokračovala naše dokumentace ve Varnsdorfu, kde jsme navštívili pana Maštrlu, který se věnuje řezbářství a betlemářství již delší dobu. Jeho betlémové figurky jsou také inspirovány původní šluknovskou betlemářskou tradicí. Postavičky nechává přírodní nebo je koloruje temperovými barvami. Ve Starých Křečanech bydlí další betlemář, pan Martínek. Inspiraci pro své betlémové postavy, také částečně nachází ve staré šluknovské betlemářské tradici. Vytváří velmi precizní a naturalistické betlémové figurky. Jeho ztvárnění oveček a koz je téměř dokonalé.            

Během prosince jsme s kolegou Rybánským dokumentovali další betlemáře. Nejprve jsme ve Varnsdorfu navštívili pana Süsse. Zjistili jsme, že se také věnuje vyřezávání loutek, dýmek a opravě starožitného nábytku. Jeho betlémové figurky jsou zasazené do betlémské krajiny, vytváří monumentální architekturu betlémské scény (hradby města, chlév, kde se narodil Ježíš). Poté jsme v Rumburku dokumentovali práci pana Blažka. Prohlédli jsme si a vyfotografovali jeho betlém, který má vystavený ve svém domě. Jedná se o velkolepou betlémskou krajinu, kde je ztvárněno více dějových linií (hlídkující římští vojáci, židovští stařešinové, anděl zvěstující pastýřům narození Krista, svatá rodina ve chlévě …). Betlém má v sobě přírodní prvky např. mech, nerosty, větve a částečně vychází z tradičního nazarenského stylu.            

Posledním betlémářem, kterého kolega Rybánský zdokumentoval, byl pan Liščák. Také on se věnuje betlemářství několik desítek let. Jako jediný tvůrce jesliček má pokračovatele ve svém synovi. Vyřezává nejčastěji z lípy a vlašského ořechu.

Po dobu mapování betlemářství na Šluknovsku jsme s kolegou Rybánským zdokumentovali celkem šest betlemářů, kteří se této řemeslné činnosti aktivně věnují. Většina z nich své betlémy a betlémové figurky vystavuje na veřejnosti. Informace a poznatky, které jsme získali, jsou pro naší dokumentační činnost velmi přínosné. Za hodnotné považujeme také videonahrávky, které nám betlemáři umožnili natočit. Na těchto záznamech jsou betlemáři při vyřezávání nebo opracování dřeva, vyprávějí o nástrojích, náčiních a druzích dřeva, které nejčastěji používají.

Bc. Markéta Valtrová Kašparová

Zabíjení ducha stromu a krušnohorský folklor

V klasické práci britského etnologa Jamese George Frazera (1854 - 1941) "Zlatá ratolest" se nachází kapitola "Zabíjení ducha stromu", v níž se popisuje, jak se v Krušnohoří na počátku 17. století každoročně koncem masopustu dodržoval jeden podivný zvyk. Dva mladíky, z nichž jeden byl zahalen do mlází a mechu, druhý pak do slámy,nejprve vodil srocený dav ulicemi, pak je začali shromáždění lidé nahánět, střílet na ně a bodat do nich, dokud se mladíci nesesypali k zemi, klopýtali, dělali zvláštní posuňky a stříkali na okolostojící zvířecí krev, kterou naplnili měchy, jež měli pověšené na sobě. Když oba mladíci pod tíhou útoků klesli, položili je lidé na máry a odnesli do místního hostince, cestou rudní horníci foukali do svých kutacích nástrojů a napodobovali myslivecké troubení jako by se vraceli z úspěšného lovu. Zmínění mladíci představovali divé muže nebo duchy stromů.

Kdo byli vlastně duchcové stromů a jakou roli hráli ve folkloru německy mluvícího obyvatelstva našeho pohraničí? Nadpřirozené postavy obývající stromy zdaleka nejsou jen krušnohorskou specialitou. Z šumavských pověstí Hanse Kollibabeho a Hanse Watzlika známe např. vyprávění o dřevorubci, který při kácení stromu spatřil mužíka, jenž poděšeně vyskočil z rány, jíž drvoštěp stromu uštědřil a prosil jej, aby strom nechal, surovec však krvavou botou uklouzl na kameni, zlomil si obě nohy a bídně se v nevelkém potůčku utopil. Ze starého Liberecka zase zejména díky Viktoru Lugovi víme, že dřevorubci v této oblasti udělali vždy, když pokáceli strom, na pařezu sekyrou tři křížky, aby se bytosti, které ve kmeni stromu sídlily, do něj mohly skrýt a nemusely se bát přízračného "nočního lovce" a aby z daného místa neutekly, neboť byly pokládány za dobré duchy, kteří ochraňují les i lidi v něm.

Také na pařezu však byl v Krušných horách vídán strašný šedý myslivec, o kterém píše František Cajthaml-Liberté v knize "Sto pověstí a bájí severočeských", vycházeje nepochybně z původně německé krušnohorské pověsti. O jiném krušnohorském šedém mužíčkovi, jenž sedával buď na větvi stromu nebo na pařezu, se zmiňuje rovněž Viktor Karell. kromě skřítků však obývaly lesy v krušných horách, dle svědectví Johanna Bachmanna, též stromové ženy "Holzfrauen", které podle nálady opouštěly svá stanoviště, aby nechaly zbloudit návštěvníky lesa nebo aby jim naopak ukázaly místa, kde rostly houby. Hojně rozšířená víra v duchy přebývající ve vegetaci, která má nepochybně pohanské kořeny, je na všech místech svého výskytu spojena s ústřední myšlenkou vnímání stromu nikoliv jako materiálu, ale jako živé bytosti s duší. Na saské straně Krušných hor byl, podle v úvodu zmíněného Frazera, při zvláštním rituálu zabitý duch stromu znovu vzkříšen, což už se u nás, až to tu bude vypadat jako maďarská puszta bez jediného stromu, zřejmě nepodaří.

PhDr. Jiří Wolf